Roční cesta budoucího terapeuta

Když v roce 2014 přišla informace, že se budeme moci naučit používat Metodu J.I.H.®, opravdu to byla jasná volba! Roční kurz začal na jaře roku 2015.

Jaká byla tehdy moje startovní pozice?

Mladá žena, která se hledá? To úplně ne. Hledala jsem se dlouho před tím.

Prošla jsem několik oblastí toho, co bych mohla dělat. Do toho začala Cesta pro budoucí terapeuty. Měla jsem vzdálený cíl pomoci lidem. Jak to bude vypadat, jsem nevěděla, ale cítila jsem, že to je ono. Věděla jsem, že tahle roční cesta mi dá hodně.

Hurá do toho a půl je hotovo.

Ano, první půlka byla… řekněme intenzivní. První blok o těle fyzickém byl plný AHA afektů. Táli jsme nad něžností a moudrostí našeho důmyslného těla, které máme. Nadšení rostlo. Pomalu jsme se učili vnímat naše pocity a pracovat s emočním naciťováním. Objevovali jsme. Svět, sebe, první klienty.

Tématem dalšího bloku byla mysl. Nooo, tady začala ta intenzivnější část. :DAspoň pro mě. Učili jsme se vnímat souvislosti našeho myšlení v těle. Vnímali jsme, co všechno a kde nás může blokovat. Také jsme se naučili, co s tím a jak z toho ven.

Když se to děje vám.

Práce terapeuta je úžasná v tom, že vidíte, jak u klientů dochází k obnově, navrácení klidu, radosti, jednoduše toho, co potřebovali. Když se ale sami plácáte ve stavu, který je ultrafialový hnus a nevidíte to, je to horší… Klient? Toho srovnám levou zadní! Ale já?

Nikdo neříkal, že to bude procházka růžovým sadem, ale tak nějak jsem čekala, že bude. Když stále posloucháte „nedrž si to, pusť to, nemusíš to urvat“ a vy nevíte co, neposlouchá se vám to dobře. V tu chvíli dochází na lámání chleba.

Máte minimálně dvě možnosti. Můžete se na to všechno vykašlat, popřít všechno, co jste do té doby objevili a jít si žít svůj život s tím, že to nějak dopadne. Nebo se rozhodnete, že to překonáte a necháte se vést. Vaše energie ví, kam se chcete dostat. (Pro mě to byla práce s lidmi.)

Měla jsem pocit, že si čas mezi blokem mysli a blokem duše, moc nepamatuji. Bylo to pro mě zmatené, pochybovačné a do toho jsem se hroutila z toho, že jsem začínající OSVČ.

Teď, když se nad tím zamýšlím, dochází mi, že mi opravdu mysl dávala zabrat. Neustále jsem přemítala v myšlenkách o tom, co mám či nemám dělat, jaké to bude a nebude. Co by mohlo být… Nežila jsem. Myslela jsem. A proto si to období moc nepamatuji.

Nevnímala jsem život. Nedokázala jsem to pro množství myšlenek, které mi má mysl posílala a kterými jsem se zaobírala.

Nejste na to sami!

Kolikrát za rok jsme tuhle větu všichni slyšeli? A jsem za ni moc vděčná. Opravdu. Lektorky nás nenechaly padnout. S každým sebehorším stavem přicházela pomocná ruka.

I když se mezi námi ve skupině vyjevovaly „konkurenční“ a jiné zákeřné myšlenky, všechno jsme řešili. Cesta měla daný plán, když ale bylo potřeba, svolal se mimořádný seminář, kde se předávalo potřebné nad rámec „základní výuky“.

Tvořivá hra života.

Další setkání bylo věnováno duši. Probírali jsme tvoření. Tvoření našeho života. Uviděli jsme možnosti hojnosti, hojnost možností a také sílu záměru. Tento blok jsme se učili vidět dobré stránky lidí a vidět, jací jsou v jejich podstatě. To proto, abychom je při terapiích mohli nasměrovat tam, pro co mají předpoklady. Kde se cítí v radosti a jistotě toho, co dělají.

Touto dobou už jsem získávala lehkost a odhazovala zatěžující nánosy mysli. Učili jsme se nehodnotit. Nehodnotit situace, lidi, život. Postupně jsme se dostávali do vnímání přítomného okamžiku.

Všechno souvisí se vším.

Poslední blok jsme se věnovali celku. Celku toho jak spolu fungují tělo, mysl, duše, ale i to jak se cítí dohromady jako celek. Také jsme objevovali hlubší souvislosti.

Na „výuce“ terapeutů se mi nejvíc líbilo to, že to nebyla žádná klasická výuka. „Je to tak, tak a tak a to se naučte. Podle toho fungujte.“ Všechno bylo zaměřeno na naši individualitu: naučte se používat svoje vnímání, pozorujte, jak funguje právě vám a jak k vám mluví. Každý to má jinak. 😉

Pokaždé jsme si povídali tak, jako když se sejde parta přátel, co se dlouho neviděla a sdělují si, co je zrovna nového. Může vám to připadat zvláštní – jenom si povídáte a zároveň se u toho učíte.

Je krásné, když pak máte další den terapii a hned v ní použijete to, o čem jste si „jen tak popovídali“.

Po roce Vánoce, Vánoce …

Cesta terapeuta mi byla lepším dárkem než leckterý vánoční. 😉

Z „nevím, ale musím“ na začátku se stalo „mám záměr a jdu si za ním“. To ale neznamená, že je neměnný! Teď vím, že jsem na cestě a je na mě, kterou cestou se rozhodnu jít. Když se mi na ní nebude líbit, můžu z ní sejít, vrátit se nebo se jen posadit u kraje a počkat, až někdo pojede kolem a odveze mě do neznámých krajin…