Jak kouč prožívá šok?

Nejdříve si povíme, co se stalo…

Začátkem července jsem vyrazila na dovolenou. bez sádry
Jako už několik let po sobě jsem jela na Prázdniny na kole (PNK). Musím přiznat, že loni se mi nějak nechtělo – ani nevím proč. Je pravda, že když se vydáte na cestu poznání metodou JIH, tak postupně dáváte méně důrazu na rozum a máte čím dál tím víc aktivní cítění a intuici. Ten pocit byl zřejmě volání mého vnitřního hlasu.

Co čert nechtěl, nedokončila jsem ani první etapu. Na péenkáčkách razíme heslo „Zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní!“. Letošní první den byl hodně intenzivní. Nejen, že jsem měla letecký den, ale dokonce jsem se svezla i záchrankou a 3x jsme si zahoukali.

Na tom kopci se to stalo.

Už jsme byli po obědě a čekal nás pěkný sjezd jako odměna za to, co jsme právě vyšlápli. Skupinka se rozjela, začala se řadit a jeli jsme tak, jako už tisíckrát předtím. Za chvíli jsem začala dojíždět dvě kola, která mě trochu brzdila. Chtěla jsem je předjet – otázkou bylo jen načasování. Měla jsem pár příležitostí, ale ty jsem nevyužila. Do té doby jsem si vše užívala, hezky v přítomném okamžiku tak, jak jsem už nějakou tu dobu zvyklá.

Pak jsem viděla, že si ta dvě kola najíždí k levému okraji silnice. Bliklo mi hlavou, že budou taky předjíždět a najela jsem si stejně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco bylo jinak – než jsem se jim přiblížila víc.

V tu chvíli se mi otevřela scéna, kterou jako cyklista nechcete vidět.

Uviděla jsem, že nepředjížděli, ale vyhýbali se stojícímu kolu. Nebylo kam uhnout, navíc moje rychlost byla příliš velká a manévrovací prostor příliš malý. Nezbývalo než brzdit.prsty

Jak nejvíc jsem mohla, zatáhla jsem za brzdové páčky. Později mi došlo, že jsem musela brzdit i váhou svého těla a záklonem dozadu – bolely mě břišní a mezižeberní svaly (o kterých jsem do té doby ani nevěděla). Kotoučové brzdy zastavily na místě, nicméně bicykl a já jsme jeli dál.

Na posledním metru bylo jasné, že je střet neodvratitelný, a tak jsem si aspoň zakřičela (když už nic, že?). Stojící kolo bylo postavené lehce zešikma a cyklista, který ho zastavil, už také viděl, co se stane. Bylo mi jasné, že trefím jeho přední kolo a že moje pravá noha tam bude překážet.

Bliklo mi hlavou, že se SAKRA nechci odřít!

Let si nepamatuji, pamatuji si až tu nepříjemnou část, kdy bytostně cítíte „dotyk“ vaší kůže s asfaltem. Vnímala jsem, jak dřu levou tváří po tom kamenitém hnusu a jsem ráda alespoň za šňůrky z helmy, které mi tvář aspoň trochu chrání.

Ne, o tohle nikdo nestojí… a tak jsem jen čekala, až dojedu. Cítila jsem asfalt i na stehnech a trochu pod dlaněmi. Litovala jsem, že jsem si na kopci zapomněla nasadit rukavice, které jsem před obědem připnula k brašně.

Ta chvíle, kdy víte, že je po všem.

Maličký okamžik, kdy se nic neděje. Skončilo to hurá! Nadvládu převzalo tělo a zapnulo autopilota. Z rozplácnutého stavu jsem se vymrštila do předklonu. Pohlédla jsem na kolo a na nešťastníka, kterého můj náraz odhodil do příkopu. Vypadal v pořádku. Ale mně se špatně dýchalo.

Úžasné tělo fyzické ve chvíli začalo zjišťovat škody:

  • Nádech! Hluboký! Do podklíčku! Dýchá…
  • Zkontrolovat ruce (to bude krve)!
  • Jaký byl můj údiv, když jsem žádnou krev neviděla – žádná odřená stehna, ani dlaně bez rukavic.
  • Ale ta tvář, ta bude pěkná…
  • Au, bolí mě lokty.

Pak začali přijíždět ostatní.
Teď kontrolovali stav oni a jejich tváře se mi nezamlouvaly. Krev na bradě, tak už to začíná…

Tělo i mysl věděly, že je o mě postaráno, a tak se mi začalo zpomalovat vědomí.

Mumraj se rozproudil, všichni se zapojili – odklízeli kola, hledali lékárničku a náplasti. Mě se začala motat hlava a věděla jsem, že když si nesednu, tak omdlím. Posadili mě.

I ten zhroucený sed pro mě byl v tu chvíli náročný. Opřela jsem se alespoň o partnerovu nohu. On mezitím s ostatními řešil, zda zavolat záchranku, co bude s kolem atd.

K čemu mi v tu chvíli byla metoda JIH?

Může se zdát, že k ničemu. Že jste po takovéhle události bez sebe a natolik mimo, že se nevnímáte. Jenže stavebním kamenem této terapeutické metody je právě CÍTĚNÍ a VNÍMÁNÍ.

A můžu vám říct, že tehdy jsem ho měla zostřené na maximum, a to i ve chvíli, kdy mi pozornost začala vypovídat službu.

Po tom, co jsem se opřela, začalo tělo přecházet do klidového režimu a adrenalinový stav pomalu utichal. Nechala jsem mumraj kolem sebe, ať se děje a jenom vnímala svoje tělo a jeho potřeby – potřebu odpočinku až hybernace. Jenom jsem dýchala a odpočívala.

Myšlenkový alarm se vypnul, ale moje vnímání bylo bdělé. Cítila jsem, že hlava je vypnutá na úkor procesů probíhajících v těle. Věděla jsem, že se aktivizují všechny potřebné procesy pro nápravu škod. Prvotní bolesti ustupovaly a začala mě bolet ruka. Stala jsem se pozorovatelem.

Jenom zlomená kůstka?

Konečně přijela záchranka se zdravotníky, kteří mi prohmatávali záda a ptali se, jestli cítím nohy a jestli mě sádranebrní. Já jim ze svého stavu zpomalené mysli vytrvale tvrdila „bolí mě ruka“. I tak mi prolétlo hlavou, co všechno se mi mohlo stát.

Když jsme jeli sanitkou, moje vyjadřování se ještě víc zpomalilo. Zdravotník se mnou komunikoval – odkud a kam jedeme, kolik asi kilometrů, na kolik dní… Vnímala jsem, na co se ptá, ale dát dohromady odpověď bylo vážně náročné.

Máme několik úrovní vnímání.

Z podstaty svého bytí jsem přesně věděla, co se děje a že se to děje. Bohužel jsem s tím nemohla nic udělat. V hlavě jsem chápala, co po mně zdravotník chce, ale nebyla jsem schopná vylovit odpověď. Měla jsem před očima obrazy odpovědí, jen mi je nešlo pojmenovat. Moc jsem se snažila. Nejhorší byly číslovky. Viděla jsem jejich obraz, ale jak se sakra jmenují??

Jak jsme jeli, tělo potřebovalo uvolnit nahromaděné napětí, které přišlo s pádem a celou tou stresovou situací. Mohla jsem to v sobě zadržet a ono by se to později spojilo s nějakou podobnou, méně závažnou, situací.
Ale to jsem nechtěla.

panikaChodilo to ve vlnách a byly to až hysterické záchvaty. No jo, jenže tohle přeci nepustím před saniťákem…

Když o tom víte, můžete s tím pracovat!

Věděla jsem, že to musí ven, tak jsem s tím pracovala vědomě – když se blížila vlna, převedla jsem jí do dlouhého nádechu a výdechu. Cítila jsem dotek paniky, a tak jsem se ubezpečila tím, že už je po všem a je o mě postaráno. Když jsme dojeli do nemocnice, posadili mě na vozíček a předali chirurgovi. Spadl ze mě poslední pocit kontroly a vše se ještě více zpomalilo.

Na otázku, co a jak se stalo, jsem se zmohla odpovědět jen:
s p a d l a    j   s   e   m     z       k   o   o   o    l     a.
I když jsem chtěla říct: Při jízdě z kopce jsem přepadla přes řídítka.

Absolvovala jsem všechna potřebná vyšetření a věřím, že RTG mám vybráno na hodně dlouho dopředu. Nejhorší výsledek byl POUZE zlomená maličká kůstka někde pod malíčkem. K tomu několik pohmožděnin, odřená brada a loket. Dostala jsem sádru a bylo.

Co dál?

Měla jsem na výběr – odjet z plánované dovolené domů, oželet zážitky s lidmi, s kterými se vidím jednou za rok, nebo to nějak dát. I přes bolesti, modřiny, sádru a celkové nepohodlí, jsem zvolila to druhé.

Naštěstí už jsem v té době znala TianDe.

Pro strýčka příhodu jsem si s sebou vzala mini lékárničku (člověk přeci nikdy neví). Byli to pomocníci, které jsem nakonec využila sama pro sebe a musím říct, že mi hodně ulevili. Díky krému s linghzi, který jsem si s sebou vzala kvůli malému, praktickému balení, mi ani nezůstala jizva na bradě.

Celkově se mi všechny škrábance velmi rychle zahojily a už po měsíci nebylo vůbec poznat, že se jedná o čerstvé rány.modřiny

S natlučenými částmi těla mi pomohly fytonáplasti proti bolestem a chladivý gel Slaviton. Za ty jsem byla nejvíc vděčná. (O těch produktech si přečtěte na stránce tady.)

A co vlastně ten šok?

Je zajímavé se ohlédnout zpět a vnímat to všechno jako jednu kapitolu z vlastní knihy života. Záměrně ani neříkám nepříjemnou. Nepříjemná byla ta chvíle, kdy jsem dopadla a pár dní potom, kdy mě bolel kdejaký pohyb.

Už tehdy jsem se na to dívala jinak. Díky sádře jsem se na PNK seznámila se spoustou nových lidí. Zastavovali mě, aby se mě zeptali, jak mi je a přidávali své vlastní životní zkušenosti a historky se sádrou. Možná to bylo mnohem lepší, než kdybychom „jen tak jezdili“ jako léta předtím. Zase úplně jiný pohled.

Měla jsem spoustu ochotných ošetřovatelů, několik osobních řidičů, kteří dostali na jeden den možnost ulevit svému pozadí v sedadle auta a mimo to všechno jsem získala vědomí toho, že já sama se mohu rozhodnout, jak se dál bude ubírat můj život.

Chci si dovolenou bezezbytku užít.

zůstala jsemAno, mohla jsem se zaobírat tím, jak je to nespravedlivé, proč právě já, proč na začátku prázdnin, sádra v létě (se spoustou vaty, v létě!!), proč to nebo to a kdo za to všechno může…

Ale já vím, že tyhle myšlenky nechci. Je to myšlenkový odpad. A ten nás umí pořádně ovlivnit. Jen si tu větu přečtěte znovu a zaměřte se na to, jak na vás působí. Líbí se vám to? Chtěli byste se tak cítit?

Já ne.

Odmítla jsem žehrání na příšernost nastalé situace.

Rozhodla jsem se pro život.

Každý večer jsem byla ve společnosti přátel, viděla spoustu zajímavých míst, poznala laskavost všech těch lidí, kteří tam s námi byli a měla jsem neobvyklý zážitek, o kterém všude vyprávím. Také díky tomu mám skvělou terapeutickou zkušenost – šok v přímém přenosu. Ujistila jsem se v tom, že dokážu vnímat jemné detaily myšlenek, vlastního těla a že mi informace o tom, co se děje, chodí tak, jak je potřeba. To mi umožňuje s tím pracovat a jít svým krásným životem dál přesně podle mých představ.

To je to, co umím, co mě neskutečně baví a také to, co jsem vždy hledala.

Když jsem psala tento článek, zdál se mi nezajímavý, protože realitu vnímání okamžiku prožívám minutu za minutou každý den. Znáte to, u toho, co je vaší součástí, máte pocit, že je to obyčejné, normální, všední a mají to tak všichni…

Dala jsem článek přečíst kamarádce a divila se její reakci, že je to silné čtení. A to ten příběh zná snad nazpaměť. 😀

Proč to píšu?

Jestli s vámi nějaká část mého příběhu rezonuje, líbí se váčokoládam, nebo toužíte také po takovém vnímání, které vám otevře obzory ve vlastním žití, ozvěte se mi.

Pracuji s lidmi a umím je dovést k tomu, jak to mám já. Miluji práci kouče a to, když vidím, jak mi lidé přímo rozkvétají pod rukama.

Láskou Klára

Klára Doležalová

Klára je certifikovanou terapeutkou Metody JIH®, lektorkou projektu Škola života a CPT-M: Cvičení přirozeností těla a mysli. Ze svých vlastních projektů se věnuje bytí v přítomnosti a uvádění života do lehkosti - u sebe i svých klientů. :-) #PřítomnéBytí

Komentáře

  • Nejnovější příspěvky

  • Archiv

  • Autorka článků

  • Přítomné kartičky – dárek pro vás.

    Létají vám myšlenky všude možně a nedaří se vám je zkrotit? Přítomné kartičky vás pomohou vrátit do »TADY & TEĎ«.

  • Prohlédněte si katalog TianDe.

    Kosmeceutika a produkty pro zdraví podle tradiční čínské medicíny. Prohlédněte si v katalogu všechny produkty.